Horské klubání
V termínu 20.4.-22.4.2012 se konalo celostátní setkání misijních klubek ve Špindlerově Mlýně na Erlebachově boudě.
Laskaví majitelé tohoto ubytovacího zařízení jsou mladí manželé Tomáškovi.
Začátek cesty byl v pátek ráno na Zvonařce, kde jsme měli sraz nějakou chvíli před 9:00, kdy autobus z nástupiště č.19 odjížděl.
Účastníci zájezdu byli tito stateční zástupci: Madlenka Munzarová, Marky a Barča Šobovy, Martin, Libor a Kačka Malinkovi. Z Brna s námi jeli žáci z Cyrilo-Metodějské ZŠ v doprovodu velmi sympatické a vždy usměvavé řádové sestřičky Edity. /Podle ní jsme je pak přejmenovali na Editovce/
Všichni byli stateční a při loučení neukápla slza ani ze strany odjíždějících, ani ze strany doprovodu. V autobusu jsme si, ačkoli jsme měli zakoupené místenky, museli svá místa vybojovat a odsunout cestující bez oprávnění na místa jiná. Jelikož jsme mírumilovní, krev netekla a vše se vyřešilo mírovou cestou.
Autobus měl v Hradci Králové přestávku a my jsme nestihli navazující bus ze Špindlerova Mlýna na Erlebachovu boudu. Tak jsme, poněvadž cesta byla dlouhá 7 km, raděli počkali cca 1 a 1/2 hodiny na další spoj. Čekání jsme si krátili koulováním, házením žabek /a sebe navzájem/ do vody, honěním se a pojídáním zbytků zásob z domova.
Pak přijel náš dlouho očekávaný dopravní prostředek a začala hra na sardinky, na jejímž konci byl úchvatný pohled na kupy sněhu, zasněžené hory, na které svítilo sluníčko.
Přívítali nás sestry Emanuela a Benedikta. Hned jsme se ubytovali v chatě Martin, do Erlebachovy boudy jsme chodili jen na vždy výborné jídlo. Náš pokoj měl 4 postele a dvoje sady madraček na zem. Galantní chlapci nám dámám po jemném upozornění přenechali lůžka. Marky neodolala a najednu noc si s Marťou přecejen vyměnila ležení v polních podmínkách. Po páteční večeři se všechna klubka měla dostavit na společný program, který začínal v 19.00. Cestu do budovy, kde jsme strávili společný program s ostatními klubky, jsme si krátili vždy 40 centimetrovým sněhem.
Postupně jsme se začali seznamovat s ostatními klubíčky a s otcem Jiřím. Jak v sobotu, tak v neděli byla mše, kterou doprovázelo úžasné hudební klubko paní Elišky se svými hudebními nástroji.
Každé klubko se prezentovalo buď nějakou scénkou nebo povídáním, či doneslo dárek.
Editovci hráli divadlo /úžasné/ a sklidili velký aplaus.
I my jsme se prezentovali díky Marky, která prezentaci profesionálně nachystala i okomentovala, pak jsme se došli představit osobně a předali jsme otci Jiřímu symbolický dárek: kříž, který vyrábělo naše klubko se slibem, že chceme nést kříž společně.
Pod dojmem událostí jsme naplánovali, že budeme pořádat misijní jarmark, Štrůdlování a možná bude i divadlo.
Celkově jsme toho moc nenaspali /Toto nechť rodiče dotčených dětí raději nečtou, u kluků Malinkových platí vyjímka/. Pan farář Šlégr nám vyprávěl o Srí Lance, o životě dětí bez rodiny a práci kněží v postižených oblastech.
V sobotu byl den plný soutěží, sáňkování, výroby přáníček. Každý se mohl do dílen zapsat dle chuti a nálady.
My jsme se dali do soutěžení. Rozdělili jsme se na dvě skupinky. Scénky o misionářích byly k popukání i k zamyšlení. Naučili jsme se přenášet rýži s pomocí hůlek, či stavět pagody ze špaget, kteréžto nám záhadným způsobem mizely /nikdo netušil, že jsou syrové, tak dobré/. Učili jsme se jména našich nových přátel a hráli hru na kontinenty. Plazili jsme se tunelem ze židlí a běhali slalom s ošatkou na hlavě.
Ve chvílích volna jsme vyráběli první předměty na misijní jarmark, koulovali se, Libor stavěl iglů. Byla velká „náhoda,“ když přišel k nám na pokoj s tím, že je úplně promočený a že potřebuje vysušit jeho kanady. Toho jsme se nejvíc obávali… Lépe řečeno, smradu z nich J Nebo jsme svým počínáním popírali zákony fyziky tím, že jsme lepili nafouknuté balónky na strop pokoje. Tedy přesněji, zběsile jsme třeli balónky o kamarádovu hlavu, čímž jsme vyrobili elektrostatickou sílu, která držela balónky na stropě /čímž jsme jiný zákon fyziky vpodstatě potvrdili/…úžasná zábava a hlavně jejich sestřelování ze stropu….na odreagování…doporučujeme všem.
Počasí nám přálo, jen v neděli ráno začal foukat silný vítr a sněžilo, pak se vše uklidnilo a mezi chatkami se začala líně povalovat mlha.
Většina z nás nestihla poslední oběd /jen Libor, ten neodolal a zariskoval, že mu ujede autobus/. Stihli jsme nakonec všechno perfektně a poštěstilo se nám jet i s Editovci a s Pardubicemi, kteří nám dávali řádně najevo spokojenost s neúspěchy Komety při hokeji.
V autobuse do Brna se nakonec rozváděla teorie o přátelství mezi chlapci a děvčaty na Horském klubání, což nesl s nelibostí Libor, ovšem k nemalé radosti všech zúčasněných.
Myslíme, že jméno města Nymburk krycí jméno „ofinka“ v nás všech bude ještě nějakou chvíli vyvolávat patřičnou spojitost :-)
Tak návrat byl šťasný.
Bohu dík a vám všem, co jste na nás mysleli s modlitbou.
Příště jedeme v hojnějším počtu, ju?
Kačka (upravená verze M+B)